Antiliiny příběhy

Najednou ho něco vytrhlo z přemýšlení. Byl to sotva postřehnutelný zvuk, ale jeho smysly byly napjaté. Instinktivně se rozhlédl po krajině, a vtom mu něco dopadlo na záda. Zaúpěl a svedl se k zemi. Když se mu povedlo obrátit se, ucítil chladný kov na svém hrdle a hleděl do rozzlobených očí své bývalé družky.

„Sadaro,“ zašeptal. Tušil, že ho teď zřejmě nenávidí, ale nikdy by nevěřil, že by mu ublížila. Potřásla hlavou a oddálila ruku se zbraní. Dosedla na paty a počkala, až se také posadí.

„Tagame,“ oslovila ho na oplátku. Sebrala hrst okvětních plátků. „K čemu jsou všechny ty květiny?“

„Proč jsi… chtěla jsi mě zabít?“

„Ty troubo. Kdybych chtěla, tak už jsi mrtvý. Sleduju tě už pár dní. A hádej, podle čeho jsem tě asi tak našla.“ Vrhla významný pohled k zelenající se krajině kolem nich. Vstala a natáhla k němu ruku. S její pomocí se také zvedl, stále vyvedený z míry.

„Proč jsi…“

„Abys viděl, jak nebezpečné je za sebou nechávat stopy. Být to kdokoli jiný, jsi mrtvý muž.“ Pak udělala něco, po čem mu přejel mráz po zádech. Přešla mu prsty po cévě vystupující z nazelenalé kůže. „Nemluvě o tom, že když zrovna čerpáš živiny, jsi ještě zranitelnější než teď.“ V tom měla pravdu. Když vypustil ze svých prstů drobné kořínky do země, nebylo tak snadné utéct. Přesto jí nedokázal dát za pravdu.

„To i ty, když spíš. Ale myslel jsem to, proč jsi mě sledovala.“

„Abych věděla, že jsi v pořádku.“

Protočil oči. „A co bys udělala, kdybych nebyl?“ Rozešel se a nechal další kořeny pod svýma bosýma nohama, aby se vydraly ze zničené půdy. „Zabila bys je? Vojáky, kteří jsou na stejné straně jako ty?“ Zavrtěl hlavou. „Drž se ode mě nejdál, co to jde. Už jsem ti to říkal.“ Na rozloučenou nechal vzduchem poletovat několik lístků.

Ona ho však dost surově popadla za rameno. „Přestaň s tím. Až válka skončí, tak se země zazelená sama. Teď na sebe ale upozorňuješ. Pro ně jsi jenom příšera. Pochop to konečně.“

„Proto to nedělám,“ špitl.

„Jo? A proč teda?“

Připadalo mu, že se ptá se zájmem, tak ji chytil za ruce a snažil se při tom neroztřást nervozitou. Vykouzlil jí v dlaních dva rozvinuté květy růží, jeden červený, druhý modrý. Zamračila se.

„Lidé nebo muglakové,“ začal a viděl, jak semkla rty při vyslovení jména jeho rasy. Určitě o nich slýchávala hrozivé věci. „Všichni jsme stejní. Ne, neškleb se. Nemyslím to, že mezi námi nejsou rozdíly, ale bojíme se sebe navzájem. Vraždíme se, protože máme strach, že nás zavraždí ti druzí. Kdyby obě strany přestaly…“

Zmačkala květy a pohodila je na travnatou zem. „Tak by byl mír. No jasně. Muglakové jsou mutanti. Nikdy neměli existovat. Kradou živiny našim rostlinám. To kvůli nim pole chřadnou a…“

„Kdybyste vy lidé všechno nezastavěli, tak bychom brali živiny jinde. Jenže ta pole jsou naše jediná možnost. Dokud teda nepřišla válka. Tady kdysi stály domy, ale…“

„Aha!“ zvolala. „Takže válka se vám vlastně hodí! Nejsou domy, je víc země, víc živin.“

„To jsem neřekl.“

„Ale je to tak, ne snad?“

„Sady,“ zavrčel. „Já bych válku nikdy nechtěl.“

„Ty ne,“ mávla nad tím rukou. „Ale muglakům se hodí.“

„Mluvíš o mé rase,“ podotkl.

„Ale ty jsi… jiný. Koukni, na tom nesejde. Ptám se tě, k čemu jsou všechny ty květiny.“

„Tady už se nebojuje,“ začal a ona s ním srovnala krok. „A potrvá, než se tu po válce zase něco postaví. Je to teď pustá pláň a živiny tvoří mrtvé rostliny. Dřív nebo později zvadnou nebo jinak zemřou, a já budu mít kde brát živiny.“

Pohlédla na něj. „Ty… ty využíváš války, aby sis vytvořil zásoby?“

„Tak nějak,“ připustil. „Ale není to teda jen pro mě. Je to pro každého muglaka, co to tady najde.“

„Ale stejně. Najdou tě. Myslím lidi. Vědí, že toto může vytvořit jedině muglak.“

„Radši zemřu, než abych zabil člověka. A to by se teď stalo, kdybych musel někam k poli.“

Pohlédla na něj. Teprve teď si všimla, jak hrozně jeho jindy jasně zelená kůže zbělala, o kolik se staly cévy viditelnějšími, jak moc zeslábl. Nemohl mít v sobě mnoho živin, navíc jimi plýtval na tvoření své budoucí obživy. Navíc jí věřil. Bylo by tak snadné ho teď zabít.

Ano, milovala ho. Ale byl to on, kdo ji opustil, protože neschvaloval, že zabíjela ostatní muglaky. Kdyby ji nějaký člověk viděl, jak si s ním povídá, jak se ho dotýká z jiného důvodu, než že mu způsobuje zranění, zabili by ji, jako by sama byla muglak. Zachytila jeho upřený pohled.

„Co je?“ zeptala se ho.

„Nic. Jen že… rád se s tebou znovu setkám po válce.“

Pochopila, co jí nabízí. Že po válce zase můžou být spolu. Rezolutně však zavrtěla hlavou. „Tahle válka může skončit jenom vyvražděním jedné nebo druhé rasy. Možná přežijí nějací křízenci, ale jinak…“

„Proč vraždíš muglaky?“ změnil najednou téma.

„Protože jsme ve válce,“ zavrčela. „Měl bys dělat to samé s lidmi.“

„Ano, ale ty je přece nemůžeš nenávidět. Jsem tady já a…“

Zrychlila krok. „To je něco jiného. Tebe znám odmala. Ale pořád nesouhlasím s tím, co děláš. Ničíš pole a poslední trsy trávy stejně jako oni. A tohle,“ rozhodla paže. „Tohle, co děláš, na tom nic nemění. Nemáte tady vůbec být. Dokud byli na světě jenom lidi a tví předci neutekli z té zatracené laboratoře, byl na světě mír.“

Postavil se jí do cesty. „Když jsi o tom tak přesvědčená, tak proč mě nezabiješ?“

Odfrkla si. „Protože jsi to ty.“

„Jsem muglak.“

„Jsi…“ Ztichla, ale on čekal na odpověď. Stále jí stál v cestě. Mohla by ho odstrčit, ale z nějakého důvodu proti němu teď nechtěla využít jakékoli násilí. „Nic neděláš. Zuří kolem tebe válka a ty si tu čaruješ květiny. A jo, vím, že to není magie, jenom… Jenom využíváš zemi, ale jinak než my. Nacházíš semínka hluboko v půdě a necháváš je vyklíčit, urychluješ jejich růst a…“ Poklekla a položila ruku na zem. Promnula pro ni mrtvou hlínu mezi prsty. Z očí se jí spustily slzy. Koutkem oka postřehla, jak klesá vedle ní. Pak ji objal. Kolem paže se jí ovinul šlahoun, obtočil se až k zápěstí, kde drobné květy vytvořily náramek. Tento šperk, tak typický pro muglačí ženy, jí v soukromí tvořil tak často, když byl ještě svět v pořádku. Líbil se jí a ani teď neměla sílu ho strhávat. Uklidňoval ji, jakkoli to bylo absurdní.

„Co se děje?“ zeptal se jí.

„Nevím. Myslela jsem, že tě najdu, vynadám ti, co to sakra děláš, ty proneseš nějaké své kecy o míru a pak… já nevím. Nečekala jsem, že tě přesvědčím, abys to nedělal, ale alespoň že si nebudu vyčítat, když se dozvím, že tě zabili, protože jsem tě varovala. Ale teď… musím odejít, vím to, ale… chci, aby bylo všechno jako kdysi. Abych mohla být s tebou.“

„Můžeme se scházet tajně. Ne tady, samozřejmě.“

„Je to moc nebezpečné. Já…“ Sama netušila, co by udělala, ale ozvalo se dunění kroků. Potřásl hlavou.

„To jsou lidé. Mají boty. Musím jít.“ Kývla a otřela si slzy.

On se zvedl a ušel asi tři kroky. Pak se však prudce otočil a její tělo začaly obalovat další a další šlahouny, ostré, řezavé, bez květin. Smyčky se začaly stahovat. Napadlo ji, že možná přece jen nebyl nevinný. Pak se ale vše zastavilo. Byla v pořádku, ale uvězněná. A on odešel. Došlo jí, proč to udělal, až když ji ostatní vojáci vysekávali z její klece. Chtěl získat čas k útěku. Využil ji a mohla i zemřít, kdyby se rozhodli ji nevysekat a raději jít hned za ním. Oslabil jejího bojovného ducha láskou a pak ji využil. V ten moment na něj byla tak nazlobená, že na otázku, kudy ten muglak odešel, řekla pravdivou odpověď.