Hlas svobody
„Padesát kilo! Padesát kilo ryb jenom ve dvou a ještě k tomu teď večer! Janes už se fakt pomátl,“ rozčiloval se Finn nad úkolem, který byl jemu a jeho spolupracovníkovi přidělen. Narren se jen schovívavě usmál a povytáhl rybářskou udici v naději, že pohyb přiláká kořist. „A ještě k tomu s tebou.“
Narren se k němu pomalu otočil. „Není to poprvý, co nás poslal spolu. Jestli ti to z nějakýho důvodu vadí, zkus mu to říct.“ Finnova slova se ho dotkla, ale snažil se to nedat najevo.
Finn si odfrkl. „Jo. A napaří mi ještě úklid celý rybárny nebo tak něco.“ Narren pevně semkl rty a pohlédl na šeřící se oblohu. Zatím měli sotva pár ryb, možná deset kilo. Nemají šanci to stihnout, a Janes jim to rozhodně strhne z platu, protože v jeho očích existovali jen neschopní zaměstnanci, ne nesmyslné úkoly, co jim zadával.
„Víš,“ začal Narren. „Můžeme to zabalit. Stejně to nestihneme.“
Finn zuřivě zavrtěl hlavou. „Chci toho stihnout co nejvíc. Jestli teda… nespěcháš za rodinou nebo tak.“
Narren odvrátil tvář. Jeho rodina by jistě chtěla, aby za nimi spěchal, a bylo by to moudřejší než tu být zrovna s Finnem, který o něj dost možná ani nestál, ale nemohl si pomoct. S povzdechem se obrátil ke svému kolegovi.
„Nic mi do toho není, ale…“
Finn protočil oči. „Jo. Správně. Jestli se chceš zeptat na moji rodinu, tak ti do toho fakt nic není.“
Narren byl ale na jeho ne příliš milé odpovědi zvyklý, věděl, že se za nimi neskrývá vztek, že byl Finn zkrátka takový. „Nemyslím si, že musíš mít rodinu. Vlastně si nemyslím, že bys s ní byl spokojený. Jsi tak…“
„Nestálý? Divoký? Svobodný? Jo, já vím,“ hlesl Finn a kupodivu najednou nezněl tak odměřeně jako vždy. Narren nevěděl, co na to říct, tak se na Finna jen usmál. Zatajil se mu však dech, když druhý muž vstal a ušel pár váhavých kroků k němu. „To předtím… nechtěl jsem tím říct, že mi vadí s tebou pracovat. Jsem… byl jsem naštvanej.“
Narren pokrčil rameny. Odpovídat naštěstí nemusel, prut se napnul. Instinktivně po něm oba sáhli a Narren na poslední chvíli uhnul, aby se jejich ruce nedotkly. Poodstoupil o pár kroků, aby se Finn mohl rozmáchnout, a raději sklopil zrak. O chvíli později vedle něj přistála velká cukající se ryba i se sprškou vody. Milosrdně ukončil její trápení a hodil ji na váhu.
„Čtyři kila devadesát. Bezva. Už jenom asi třicet pět a můžeme jít domů.“
Finn se uchechtl. „Blbá povídačka. Nebýt toho, že se Janes bojí pohádky pro malý děti, tak bysme tu mohli být třeba celou noc.“
„To bysme museli. Však víš, za odlivu se nedá doplout zpátky.“ Mezi mořem a rybářským městečkem se každý větší odliv zvedala z vody masa kamene, která nedovolovala lodím proplout. Obeplout by ji trvalo déle než čekat na příliv.
„To by nás zabil.“
„Aspoň by mu něco dokázalo, že sirény fakt neexistují. A rozhodně nevyplouvají jen v noci.“ Ušklíbl se nad představou krásných dívek s líbeznými hlasy, které byly ve skutečnosti příšerami snažícími se sežrat mužská srdce.
Ani si při rozhovoru nevšiml, že došel až k Finnovi, který mu teď přátelsky položil ruku na rameno. Strnul, ale usmál se, aby druhý muž nic nepoznal. „Však víš. V noci jsou přeludy nejsilnější, protože jim napomáhá temnota,“ pronesl strašidelným hlasem a Narren, paralyzovaný jeho dotekem, se dokázal jen zasmát. Samotnému mu ten smích zněl hloupě. Raději se kolem Finna protáhl a chytil se prutu. Snažil se s ním mluvit co nejméně. I Finn to brzy vzdal. Pracovali mlčky a sledovali, jak se zadaná práce příliš pomalu plní.
„Hele,“ prohlásil Narren při jednom z mnoha pohledů na hodinky. „Jestli to chceme stihnout před odlivem a netrčet tu půlku noci…“
„Máme sotva půlku,“ zabručel Finn rozmrzele.
„Já vím. Hele, o mně nejde. Já chci s tou prací stejně seknout. Už mám dost těch nesmyslnejch úkolů a šéfa vůbec a… Prostě jenom, chceš pokračovat? Je to na tobě.“
Finn na něj se zájmem pohlédl a jeho modré oči zvlídněly. „Myslel jsem, že miluješ moře. A rybaření.“
„To sice jo,“ prohlásil Narren a litoval, že to vůbec zmínil. „Ale ne takhle. Ne pro nějaký blbý kvóty. Chci být svobodnej. Jenže takhle svět nefunguje. Můžu rybařit pro zábavu, sem tam něco prodat, a mít k tomu normální práci, nebo to můžu dělat oficiálně.“
„No, a co bys dělal, když ne tohle?“
Narren sklopil zrak. „To je to. Já nevím. Vždyť nic jinýho neumím. A nikdo ti nedá šanci se to naučit, prostě už to máš umět. Nějak. Tenhle svět je absurdní,“ uchechtl se. Cítil na sobě Finnův pohled, ale neopětoval mu ho. Bál se, že by se v něm ztratil.
„Můžeš si udělat svobodnou aspoň tuhle noc,“ uslyšel blízko jeho hlas. Možná až příliš blízko. Finn k němu přešel a zůstal stál sotva půl metru za jeho zády. „Splníme ten úkol, ale užijeme si to.“
Narren konečně pochopil, co mu jeho spolupracovník nabízí. „To nejde. Zítra brzo ráno budeme zase muset na rybárnu.“
„To zvládneme. Hele, hledat nás nebude. Dojde mu, proč jsme zůstali do dalšího odlivu. Jenom nám zítra vynadá, kvůli příšerám, však víš. Jdem do toho?“ Finn k němu natáhl ruku. Narren ji nepřijal, ale kývl.
„Tak fajn. Zítra ti to připomenu, až budeš usínat vestoje.“ Finn se zašklebil, ale nevrátil se ke svému prutu. Zůstal vedle něj a opřel se o záď lodi, takže zřejmě neplánoval jen tak odejít. Nic neříkal, jen tam stál a mlčky hleděl na zapadající slunce.
Sem tam popojeli, ale jen tak, aby motor tiše vrněl a nevyplašil všechny ryby, sem tam něco chytili, ale žádný velký úlovek. Když se temný obrys pruhu země, který je odděloval od domovské zátoky, vynořil nad hladinu, zbývalo jim ještě dobrých patnáct kilo.
Zhruba hodinu od té chvíle a o pouhá dva kila později začalo Narrenovi podivně hučet v uších. Napadlo ho, že možná přece jen podcenil únavu. Dřepl si, aby neomdlel. Vzdáleně slyšel Finna, jak se ptá, co mu je, a před očima se mu začalo zatmívat.
Pak se však svět náhle projasnil. Vstal a podivně lehkýma nohama došel k přídi. Něco ho volalo. Někdo ho zoufale prosil, aby změnil kurz, aby neodcházel. Pak v tom volání rozpoznal slova.
„Odvážný námořníku, spočiň svýma nohama na mém ostrově. Budeme tady jen ty a já. Budeš mít moře plné ryb, budeš mít vlastní loď, vše, co si budeš přát. Neodcházej, prosím. Jsem tak osamělá.“
Obrátil se k pravoboku, odkud hlas přicházel, a opravdu tam viděl nějakou temnou masu. Mohl to být zaslíbený ostrov. Zaváhal. Tu dívku s krásným hlasem neznal, ale copak by něco tak líbezného mohlo být zlé? Tohle přece vždy chtěl. Rybařit a v klidu žít daleko od všeho a od všech. Kromě toho jí ještě pomůže.
Zavadil však pohledem o Finna. Zdálo se, že je zmámený vlastním voláním, zasněně hleděl do dálky a ruku měl nerozhodně položenou na kormidelní páce. V ten moment to Narrenovi došlo.
„Sirény! To jsou ty sirény.“
Finn potřásl hlavou. Nejspíš viděl stejně rozmazaně jako Narren. „Ale jdi. Maj přece zpívat a ukazovat, co chce nejvíc. Tohle je…“
„Co je to?“ naléhal Narren. Hlas ho svými sliby stále lákal, ale neměl nad ním sebemenší moc, když se díval na Finna. Protože i kdyby dostal ostrov plný ryb, Finn by tam s ním nebyl.
„Já nevím. Ale musím zjistit, co to je.“ Narren sledoval, jak se mu napjaly svaly, aby pohnul pákou, a přiložil mu dlaň svou.
„Ne!“ vykřikl. „Ne, Finne,“ Zaváhal. Měl jen několik sekund, dokud si druhého muže zase nepodmaní ten hlas. Nebyl si jistý. Za normálních okolností by nic takového neudělal, ale možná to, že se k němu Finn choval o něco málo vřeleji než k ostatním, přece jen něco znamenalo. Musel to zkusit. „Dívej se na mě.“
Finn ho poslechl a upřel na něj ty jasně modré oči. Nemusel prosit, jako to dělala ta dívka, Narren by ho zachránil každopádně. Vzal jeho dlaně do svých. „Co…“ začal, ale Narren potřásl hlavou.
„Prostě vnímej jenom mě, jo?“
Finn s sebou trhl. „Slibuje mi… slibuje mi, že když tam popluju, budeme spolu. Ty a já.“
To Narrena vyvedlo z míry. „Copak ty bys chtěl?“
„Copak ty nemáš rodinu?“ odfrkl si Finn. Znělo to zoufale. „Ale tam…“
„Překvapuje mě, že mi taky neslíbila tohle. Asi věděla, že jsem zvyklej se ovládat, co se týče tebe.“
Finn se na něj zamračil, ale po pár momentech se jeho tvář vyjasnila. Váhavě se mu vysmekl a položil mu dlaň na tvář. Narren zavřel oči a opřel se do jeho ruky. Vnímal jen uklidňující teplo a vábivý hlas slábl. A pak, pak to ucítil. Jeho rty na svých. Po tváři mu začaly stékat slzy, ale nestíral je. Jak vůbec mohl věřit, že je tohle skutečné? Vždyť o tom snil léta.
Svět utichl a zbylí jen oni dva a jejich naléhavé doteky. Když se na moment odtáhli, aby se nadechli, Finn zabránil dalšímu polibku a trochu se odtáhl.
„Odpluly,“ zašeptal. „Ty sirény odpluly! My jsme to dokázali! Ty jsi to dokázal!“ Pevně sevřel Narrenova ramena a rozesmál se. Jeho smích byl nakažlivý. Pak však oba ztichli.
Narren začal nervózně přecházet po palubě. Teprve teď si uvědomil důsledek svého činu. „Promiň, Finne. Já jenom… chtěl jsem tě vyvést z míry, a…“
Uslyšel jeho smích. „Klid. Já vím, že tě přitahuju. Myslíš, že mi nedošlo, jak se ode mě snažíš držet dál? Vím to, jasný?“
Narren našel odvahu se na něj podívat. „Promiň.“
Finn protočil oči. „Ty pako. Myslíš si, že jsem si vymyslel, jaký život mi ty sirény ukázaly? Ale máš rodinu.“
„Já… Kaliu nikdy nemiloval. Ne takhle. Nepřitahovala mě,“ zamumlal Narren.
„Fajn,“ kývl Finn. „Co s tím budeš dělat?“
„Já nevím,“ odvětil Narren tiše.
„Fajn,“ zopakoval Finn. „No… kdyby ses náhodou rozhodl pro mě, tak můžeme prostě odplout. Daleko odsud, najít si lepší práci, nový život. Společně. Prostě… mi jenom dej vědět.“
„Musím si to rozmyslet,“ vydechl Narren, ale hluboko uvnitř už byl dávno rozhodnutý.
Komentáře
Přehled komentářů
Aw :3 to bylo super :3 upřímně řečeno jsem vždycky uvažovala, zda sirény působí i na gej muže (a na gej ženy :D) Fakt se mi to líbilo ^^
Chtěla jsem se zeptat – proč si myslíš, že by ti za to lidi vynadali? Kvůli tomu, že na ty dva nepůsobily tolik sirény? :očíčka:
Re: .
(Ant, 27. 2. 2023 5:04)
Jako asi působí, protože fakt skoro nikdo není stoprocentně homo (nebo hetero) a tyhle navíc spíše slibují, co si přeješ, no. :-)
Já nevím, přišlo mi to takové... Že tohle téma by se ve spojení se sirénami asi nemělo řešit. Že se sem LGBT tématika prostě nehodí. A děkuju.:-)
Re: Re: .
(L. , 27. 2. 2023 9:48)
Zase jsem slyšela teorii, že genově je dané, zda je člověk homo nebo hetero, ale „zbytek“ (věci typu „nevadí mi mít něco se stejným/opačným pohlavím) je už kulturně daný :očíčka: (Slyšela jsem to asi před týdnem od slečny, která chodí na PříFUK)
Podle mě naopak mělo! Je to právě něco, co se dřív moc neřešilo, takže tahle tematika je pro psaní příběhů hodně neprobádaná :smile:
Re: Re: Re: .
(Ant, 27. 2. 2023 11:10)
Jasně, to jsem asi taky slyšela, ale přitažlivost podle mě kulturně nevytvoříš, a pak si neumím vysvětlit, proč někoho můžou fakt přitahovat obě pohlaví (jen třeba jinou měrou), když to má být dané genově. Ale tohle můžeme probrat na Discordu, do komentářů se to moc nehodí. :-)
Tak to jsem ráda, že to takhle vidíš. :-) On ten nápad není stoprocentně můj, před několika lety mě k tomu přivedl buďto Jedle, nebo Půlměsíc (já nevím, který z nich. :-)), ale byla to jen taková zmínka „hele, a přitahují gaye sirény?" :-)
.
(L. , 26. 2. 2023 21:48)