Antiliiny příběhy

Zdravím. Jak jsem před nějakou dobou slíbila, rozepíšu se o své nemoci, která mi byla poměrně nedávno diagnostikována, a to o bipolární afektivní poruše. Článků na toto téma bude více, ten dnešní popíše, co tato nemoc obnáší, a jak ji j vnímám. Dočkáte se i několika perliček. Ještě než začnu, chci poznamenat, že nejsem odborník, mám o své nemoci sice hodně načteno a především ji znám na vlastní kůži, ale nezaručím za správnost každé informace tady. Také chci říct, že každý bipolár je jiný a já jen popisuju, co se děje mně, ne co se děje všem lidem s touto diagnózou.

Takže, bipolární afektivní porucha je porucha nálad, což je podstatné, protože není narušená osobnost člověka, i když to tak někdy může působit, protože bipolár má tři tváře – manickou, depresivní a bezpříznakovou, a velmi to mění jeho chování. Nadhled nad tím chováním navzdory tomu, co říkají i někteří odborníci, může mít, nebo alespoň já a ještě pár lidí o kterých jsem slyšela, ho má, ale jen částečně. A co ty pojmy, které jsem uvedla, vlastně znamenají?

Deprese je docela známý pojem, definuje ji smutek, beznaděj, prázdno, únava… Jestli znáte film V hlavě, tak když v řídícím centru zešedne ta konzole a emoce jí nejsou schopné nadále ovládat, tak přesně to je deprese. Všechno je prostě mdlé, studené a nepřátelské. Já osobně to vnímám i trochu jako pojistky. Když máte doma vadný elektrický přístroj a zapojíte ho do sítě, vyhodí pojistku a tím vypne elektřinu v daném obvodu, aby nevyzkratoval. Elektřina jsou v případě deprese emoce. Jenže když máte vyhozené pojistky, sice nezničíte elektrický obvod, ale nebudete mít elektřinu a tím pádem budete mít doma tmu a chladno, například. Deprese to samé dělá s vámi, zkrátka vyhasnete.

Oproti tomu by se mánie mohla zdát jako super stav, definuje se totiž euforií, spoustou energie, pocitem, že dokážete všechno na světě, zrychlením myšlenek, motoriky i řeči… Jenže popravdě, je to horší než deprese, alespoň pro mě. Teď přichází čas, abych vám představila i odvrácenou stranu mánie. Může přejít až do psychózy nebo například do stavu, kdy člověk nekontrovatelně utrácí peníze, bere si půjčky, nebo třeba skočí z okna, protože si myslí, že umí létat. Já mám naštěstí „jen“ hypománie, což je slabší forma, obvykle bez psychotických příznaků. Přesto ji nesnáším. Kdysi jsem ji měla ráda, protože jsem při ní dokázala být nadšená úplně běžnými věcmi a zdánlivě stihnout více věcí, ale teď mi spíš komplikuje život, protože při ní udržím myšlenku zhruba pět sekund, začínám milion věcí a nic nedokončím, snadněji se naštvu a mám tendenci se i k cizím lidem chovat až moc familiárně a nadhodnocovat čas strávený s nimi, že ho považuju za lepší, než doopravdy byl. Připadám si v těchto stavech jako za nějakou clonou, pryč od ostatních lidí jen se svou hlavou, která pocitově (a trochu vlastně i doopravdy) vysílá zmatečně strašně moc elektrických impulzů, a kdybych byla v komiksu, nejspíš bych jiskřila.

A přestože nemám tak úplně psychotické příznaky, tak jednak mám větší potřebu utrácet, která se mi špatně kontroluje, ale, a to mi vadí možná nejvíc, se mi hrozně míchají sny a realita. Občas se mi něco zdá a pak musím pátrat, jestli se to stalo nebo ne. Nebo naopak, mívám pocity derealizace (snad používám správný pojem), tím myslím stavy, kdy já se cítím být skutečná, ale nejsem si úplně jistá, jestli svět kolem mě je. Nebo jestli je to tedy sen, kdy přesně se probudím? Kolik mi bude let? Co všechno se vlastně nikdy nestalo? Nutno podotknout, že já při těchto stavech tak nějak vím, co je skutečné, ale nějaký „hlas v hlavě“ (ve velkých uvozovkách, neslyším hlasy v hlavě) mi to zpochybňuje a to zpochybňování je strašně silné. Takže přestože jsou deprese u mě mnohem hlubší a delší, mám je raději než mánie, protože jsem při nich více napojená na realitu a umím s nimi i líp pracovat. Také se mi, když jsem na hranici bdění a spánku, deformuje prostor, třeba paneláky za oknem plují, místnost je otočená o devadesát stupňů a podobně, naštěstí to vždy trvá jen pár sekund. Zkrátka nějaké náznaky tam jsou.

Perlička, která mě strašně zaujala: Údajně čím severněji (na jižní polokouli jižněji) jdete, tím jsou u bipolárů silnější deprese a slabší mánie. A naopak, čím blíže rovníku, tím jsou silnější mánie a slabší deprese. Z rovníkových oblastí pochází slovo amok, které to dokazuje, protože v původním významu se jedná o záchvat velmi silné mánie. Souvisí to patrně s množstvím světla a výskytem polárních nocí.

Nicméně, aby to nebylo jednoduché, tak bipolárka není jen o střídání depresivní a (hypo)manické fáze. Já se třeba často (zrovna v posledních dnech) pohybuju ve smíšené fázi, kdy máte zjednodušeně tak nějak depresi a mánii zároveň. Buďto se to střídá klidně po hodinách, nebo ty příznaky máte jednoduše v jedné chvíli, což je dost nebezpečné, protože například nevidíte smysl, proč žít, a zároveň máte tu energii si ublížit (já jsem si nikdy neublížila, když nepočítám moje dloubání si do rán, které se už fakt fakt moc snažím nedělat, ale občas se pořád neubráním nebo mi ani nedojde, že to dělám, ani jsem se nepokusila a sebevraždu, ale měla jsem naprosto konkrétní plány).

Tady chci ještě poznamenat, že já mám trochu netradiční podobu nemoci v tom, že se mi ty cykly střídají rychle. Jako extrémně rychle. Myslím, že se tomu říká ultrarychlé cyklování, bez léků se mi to střídalo po hodinách, maximálně po dnech, s nimi po dnech až týdnech, což je pořád strašně moc, většinou to u bipolárů bývají měsíce. To ultrarychlé cyklování je strašně vyčerpávající, takže jsem hodně ráda, že se to prodloužilo. Teď mám hypománie zhruba týden, deprese zhruba tři týdny, a sem tam nějaké období bez příznaků, většinou trvající pár dní.

No, a to nejlepší a zároveň cíl léčby je bezpříznakové období, kdy jste to opravdu vy a mnoho bipolárních lidí včetně mě ho doopravdy zažije až po tom, co jim zafunguje léčba. Zjednodušeně si často myslíme, že (hypo)mánie je naše normální já, ale to teda rozhodně není, akorát se při ní cítíme často dobře a máme pocit, že všechno zvládáme a nic není problém, ale pak můžeme být nebezpeční sami sobě (tady podotknu, že pokud bipolár nemá psychotické příznaky nebo není neléčený, nejspíš nebude nebezpečný svému okolí. Ono je to složité, někdy se tomu budu věnovat víc, jen chci říct, že tito lidé nejsou primárně hrozbou). A otravní pro okolí, protože jsme šíleně nabuzení, energičtí, přátelští, mluvíme tak rychle, že nám občas není rozumět (já třeba to tempo řeči umím trochu hlídat, protože jsem sem tam ve škole hrála nějaké divadelní scénky a taky jednu dobu předčítala svůj příběh a u obojího člověk musí zpomalit, ale pořád to je hodně patrné). A to, že zvládáte víc, může být buďto zdánlivé, protože máte sice hromadu motivace, ale jste moc roztěkaní na to, ji realizovat, nebo opravdové, ale může to na vytvořené věci být poznat například v kvalitě nebo jednoduše tak, že v depresi nebo v mánii se mění váš styl.

K tomuhle chci říct druhou perličku: Přesná procenta neznám, ale mezi bipoláry je spousta umělců nebo zkrátka lidí, kteří kreativně tvoří. Ne každý bipolár je umělec, a ne každý umělec je bipolár, ale tuhle spojitost dokazuje i množství slavných osobností mezi námi. Timo Tolkki (bývalý zpěvák a kytarista Stratovarius), Kurt Cobain (zpěvák Nirvany), Miloš Kopecký (herec), Catherine-Zeta Jones (zpěvačka a herečka), Mariah Carey (zpěvačka), Selena Gomez (zpěvačka, herečka)… A já osobně ani neznám člověka s touhle diagnózou, který by netvořil něco kreativního. Určitě to souvisí s neurobiologií, ale pro tohle bych si musela načíst více informací. Třeba o tom někdy napíšu článek, proč tam tahle spojitost je.

Poslední, ale neméně důležitou část věnuju léčbě. Tady bych podotkla, že jsou lidé, kteří některé psychické problémy zvládnou bez odborníka, nebo bez léků, či berou třeba antidepresiva jen po určitou dobu (nejméně půl roku, protože třeba v životě prožívají nějakou krizi, a pak je mohou vysadit, ale bipolárové do těchto skupin nepatří. Musejí užívat medikaci a zřejmě po celý život, protože bipolární porucha je nemoc na celý život (čest výjimkám, pokud nějaké jsou). Ano, psychoterapie je velmi důležitá, a ano, můžou vám pomoct i meditace, bylinky, ale řekla bych, že zrovna tady jsou léky opravdu to nejdůležitější.

Nevím, jestli se vůbec někdy pouštět do vyvracování mýtů o lécích na psychiku, protože takových podcastů nebo článků je na internetu hromada a stejně pořád přicházejí lidé, co nadávají nemocným lidem do slabochů, že nedokážou své problémy zvládat sami a raději lupají pilulky, ale ve zkratce, bipolární afektivní porucha je šílená horská dráha. Můžete se dostat hodně daleko, tak daleko, že psychicky zdravý jedinec se tam bez drog nikdy nepodívá, ale vy si na ten výlet na rozdíl od uživatelů drog nevybíráte čas ani místo, vaše jízda prostě začne, mnohdy i bez ohledu na vnější okolnosti, a bez léků se nedá jednoduše vypnout. To, co léky na bipolárku dělají, je, že sníží kopečky na téhle horské dráze a zúží možnosti, jak daleko vás může poslat na nechtěný výlet. Zkrátka vytváří ohrádku, ve které se můžete naučit fungovat i s tou nemocí a nepustí dovnitř vlky, kteří by vás sežrali. Ona totiž venku nečeká svoboda, tu můžete najít jen ve své ohrádce, kde máte dostatek jídla, pití, péče, ne venku, kde půjdete podle toho, jak bude vaše nemoc tahat za vodítko. Nemůžete se jí vytrhnout, můžete se před ní jen trochu schovat. Pořád tam bude, ale nebude vás ovládat. Tak fungují léky. Rozhodně z vás neudělají chodící zombie s inteligencí rozvařené zeleniny.

A čím se vlastně bipolárka léčí? O tom si povím v dalším článku, zjistila jsem, že je to příliš komplexní téma. Také si v některém z dalších povíme o mém dětství, dospívání a o tom, jak a kdy se mi tato nemoc projevila a jak jsem dospěla k diagnóze, a také jakou léčbou jsem si prošla, protože to nebyly jen psychoterapie a medikace. Na závěr pro vás mám poslední perličku:

Na bipolárech můžete jejich aktuální stav často rozpoznat na pohled, protože existuje něco, čemu se v angličtině říká bipolar eyes. Proto se tato rubrika jmenuje Očima bipolára. Bipolárům se oči jednoduše mění. Všimla jsem si toho u sebe už kdysi, ale myslela jsem si, že si to jen namlouvám. Ale ne, naše oči mohou být jiné při depresi a mánii. O jaké změny například jde?

- Rozšíření zorniček: Při mánii se roztáhne zornička, podobně jako když je člověk ovlivněný třeba kokainem nebo LSD. Při depresi se naopak zužují (A Ant až tady zjišťuje, že se po opiátech zorničky zužují, ne rozšiřují, jak si myslela celý život. Hm.)

- Změna barvy duhovky: Já to mám třeba tak, že mé zelené oči jsou alespoň opticky při mánii víc do modra a při depresi víc do zelena.

- Jiskra života: Tohle mi přijde naprosto pochopitelné, ale ve svých manických stavech často slýchávám „celá záříš“ nebo „máš jiskřičky v očích“. V depresi nám oči naopak vyhasnou.

- Přímý pohled: Lidé v mánii se prý dívají víc do očí, v depresi méně. To u mě moc neplatí, já mám s pohledem do očí problém vždycky a za všech okolností, ale je pravda, že v manické fázi na to spíš najdu tu sílu.

Pokud máte nějaké otázky, neváhejte napsat komentář. Snad pro váš článek byl zajímavý a přínosný. Úplně nakonec pro vás mám pár odkazů, kterými si můžete rozšířit své povědomí o této poruše:

Videa, která mi velmi pomohla svou nemoc akceptovat, slečna je také bipolární: https://www.youtube.com/@TeryllART

Více o bipolar eyes: https://www.verywellhealth.com/bipolar-eyes-8426194

Webovka i appka, kde si lze zaznamenávat výkyvy nálad. Mně osobně pomáhá více než vést si deník, lépe si na ni uvědomuju, který den jsem se jak cítila, jestli už jsem si vzala léky a podobně (používám appku a můžu dosvědčit, že všechny základní funkce jsou zdarma): https://emoodtracker.com/

Super podcast z pohledu vědy nejen o duševních nemocech: https://www.youtube.com/watch?v=xdwhrrlO1wA&list=PL0APKSsMMMZRX0BLB5lssyBiCXQ41VVUy

Nějaké další info o bipolárce: https://www.youtube.com/watch?v=Gkn51R5oYFo&list=PLX-qV3Lrf326R1fO7cW_MADNs1JX_I4Dm&index=40