Jak jsem si napravila spánkový režim
5. 6. 2022
Zdravím. Tento článek je sice o mé cestě za zdravým spánkem, ale rozhodně to nemá být vychloubaní nad tím, jak já spím zdravě a vy byste měli také, a ani nestojím o lítost, protože budu popisovat některé je úplně hezké kapitoly mého života. Nemá to být návod, jak zdravě spát, je to ukázka toho, jak mě k tomu život donutil.
Vždy jsem byla ranní ptáče a v podstatě jsem ani neměla možnosti dlouho vyspávat, ale když mi alespoň o víkendech zrušili povinnou večerku, tak jsem toho samozřejmě využívala. Zvláště pak když jsem měla přístup k počítači, který byl pro mě vzácností, to jsem pak vydržela i do dvou do tří v noci a nedělalo mi problém třeba kolem osmé vstát. To rozhodně není zdravé, ale jak říkám, problém v tom nebyl. Začalo se to lámat, když mi bylo zhruba 16-17.
Tehdy odstartovaly moje problémy se spánkem, které mám dodnes. Stručně řečeno, kvůli kombinaci stresu a hluku jsem prostě nemohla usnout. Studovala jsem tehdy na gymnáziu, a i když to pro mě ke konci byla hračka, tak zpočátku jsem měla problém udržet si vyznamenání. Druhá věc byla, že jsem tehdy zůstala v přátelství, které mě ničilo. A třetí aspekt byly ukřičené hádky mé mámy a jejího tehdejšího manžela. Ani moje sestra, která na mě nebrala sebemenší ohled, tomu nepřispívala. Prostě to nešlo a tehdy jsem se poprvé začala bát chodit do postele, protože jsem věděla, že mě nejspíš čeká několik hodin převalování se.
Navíc, jak jsem nechtěla spát, tak jsem dělala nejhorší, co jsem mohla. Byla jsem na mobilu. Ano, já vím, že vám nejspíš lezou na nervy kecy, že byste před spaním neměli používat elektroniku, ale ono na nich něco je. Tehdy jsem měla nastavený velmi vysoký jas a žádnou aplikaci na redukci modrého světla, a to mě probouzelo. Navíc jsem si většinou chatovala s kamarády, nebo spíše „kamarády", a bála se, že když půjdu spát dříve než oni, budou se zlobit, což nebylo tak daleko od pravdy. A když jsem si s nimi zrovna nepsala, tak jsem sepisovala recenze, které můj mozek akorát zase nabudily.
Nějak jsem zpočátku vždycky usnula, i když jsem asi nespala tak dlouho, aby mi to stačilo, ale pak se to úplně zhroutilo. Můj psychický stav se celkově velmi zhoršil, i když ne kvůli spánku, ale věděla jsem, že spánek by mi pomohl. Jenže se mi nedařilo spát a o to mi bylo hůře. Pamatuju si tu první noc, kdy jsem se sesypala z toho, že nemůžu spát. Tu noc jsem si rozškrábala klouby prstů o drsnou zeď až do krve (nikdy předtím ani potom jsem si fyzicky neublížila) a promáčela si slzami a výtokem z nosu polštář natolik, že se na něm vůbec nedalo ležet. Narvala jsem do sebe všechny léky, co měly uklidňující účinek, co jsem našla doma (tohle nedělejte, moje tělo je obecně vůči lékům hodně odolné a těch léků nebylo zase tak moc, ale může vás to zabít!) Alespoň že den nato mě mamka nechala doma.
Další záchvaty paniky kvůli nespavosti byly možná stejně silné, ale zvykla jsem si na ně. Zvykla jsem si spát málo nebo dokonce vůbec, zvykla jsem si probrečet celou noc a pak jít do školy a dosahovat stejných výsledků jako předtím, protože jsem se pak cítila užitečná, zvykla jsem si předstírat, že mi nic není a jsem jen uzavřená. Moc lidí nevědělo o tom, že se mi často zatmívalo před očima, nebo si mysleli, že je to jen tělocvikem, protože při fyzické zátěži to bývalo nejhorší. Moc lidí nevědělo o migrénách, při kterých jsem měla pocit, že se mi někdo snaží vytrhnout mozek z hlavy. Moc lidí nevědělo, že mám výpadky pozornosti na celé minuty. Moc lidí nevědělo, že je pro mě velké vítězství vůbec ráno vstát a žít.
Nakonec jsem vyřešila některé své psychické problémy a problémy se spánkem trochu ustaly. Jenže jak jsem si myslela, že jsem z toho venku, tak jsem si asi po půl roce vybrala jako téma na seminárku biologického semináře zrovna spánek.
Dozvěděla jsem se mnoho informací, a mimo jiné i to, co se s člověkem stane, když málo spí. Vyděsilo mě to, a protože jsem se bála, že nebudu spát, tak jsem nespala, a byla jsem v tom znovu, jen ještě vystresovanější. Doma se to zhoršovalo a hádky byly delší a hlasitější. Sice už jsem nebyla celou noc na mobilu, protože jsem tehdy spadla do esoteriky a věřila, že elektromagnetické záření nás zabíjí, ale popravdě by asi bylo lepší, kdybych byla. Rozhodně by to tolik nebolelo.
Jednoho dne se tohle všechno muselo projevit i fyzicky. Bolelo mě na hrudi takovým způsobem, že jsem se vůbec nemohla pohnout. Slyšela jsem ohledně toho mnohé názory. Že to je důsledek těch vyřešených psychických problémů, že málo cvičím, a ano, byla to možná pravda, ale myslím, že moje tělo jednoduše přestávalo snášet spát třeba i obden na pár hodin.
Došlo mi, že bych to měla řešit. Léky na spaní jsem nechtěla, protože moje esoterické názory s nimi moc nesouzněly (Ale ne, celkově to není pro většinu lidí dobrý způsob řešení, protože vás sice uspí, ale necítíte se odpočatí a v mozku neprobíhají všechny procesy, které by měly. Jen někdy už jsou třeba). Zkusila jsem toho spoustu, od meduňkového čaje, přes nějaké tabletky aktivující spánkový hormon, až třeba po absurdnosti jako Kinedryl (nikdo mi nevysvětlil, že dnes už nemá ten uspávací efekt, protože se do něj přidává kofein). To poslední je k ničemu a opravdu nezdravé, ale ty první dvě možnosti vážně fungovaly. Bohužel ale ne nadlouho.
Nicméně jsem objevila zázrak, a to kozlík lékařský. Byla jsem nadšená. Zabral mi už po týdnu, ne po třech, jak slibovala krabička, bylo to přírodní, byl to rituál, na který jsem byla zvyklá (jako malá jsem si kapala na lžičku léky na alergii, teď to byl kozlík). Nepřestal fungovat a s čistým srdcem vám ho doporučím, protože díky němu jsem konečně dokázala zase normálně spát. Jen je teda chuťově fakt hnusný.
Přestala jsem s ponocováním, pokud nepočítám výjimečné události jako maturitní ples, protože jsem věděla, co může nedostatek spánku způsobit. Přestala jsem používat elektroniku po zhasnutí světla, ubrala jas na minimum a nainstalovala si aplikaci na tlumení modrého světlo po západu slunce. Po několik let bylo všechno v pořádku. Dokonce tak v pořádku, že jsem postupně vysadila kozlík, protože by se rozhodně neměl brát snad přes rok.
Pak se to ale všechno pokazilo. Kvůli traumatu, co jsem si odnesla z dětství a začalo se projevovat, a kvůli obrovskému stresu z vysoké školy, kterou jsem vůbec nezvládala, ale rodina mi nedovolovala přestat studovat, jsem znovu propadla do úzkostí a panických atak. Jen to tentokrát bylo mnohem horší.
Dělá se mi špatně jen při pomyšlení na to období, ale ve zkratce, přestala jsem zvládat navenek hrát, že mi nic není. Přítelkyně mě dokopala alespoň k psycholožce, což mi opravdu pomohlo, ale snad rok a půl jsem strašně moc chtěla umřít a necítit všechnu tu bolest.
Začala jsem vypadávat z normálního života. Ve zkouškovém si prostě nemůžete dovolit doslova tři dny proležet v posteli a koukat na pohádky, protože nic jiného nešlo, ale když jsem to jen na vteřinu zkusila nedělat, sesypala jsem se. Čtvrtý den jsem vstala a šla psát seminárku, a zase nějak fungovala. Asi dva týdny. Pak jsem se zhroutila znovu. A znovu. A znovu.
Do toho jsem se pokoušela nějak učit a násilím prolezla několika zkouškami, protože jsem se bála, že mě rodina zavrhne, když je neuposlechnu. Spát moc nešlo, jednak proto, že jsem chodívala o půlnoci (sama se divím, že jsem si nastavila alespoň tenhle limit), protože jsem prostě nechtěla další den, a myšlenky mě probudily brzy ráno, ale tak strašně moc jsem ignorovala, jak všechno ve mně křičí, co to sakra dělám, že jsem nějaký nespánek úplně vypustila.
Pak to ale všechno selhalo, a když jsem se šla úplně bdělá schovat před světem k přítelkyni ve čtyři ráno, prostě jsem se na to vykašlala. Jo, bez jakéhokoli plánu do budoucnosti jsem vzdala nejen školu, ale v podstatě celý život. Měla jsem našetřené nějaké peníze, a rodiče pak teda pochopili, že je mi fakt zle (já jim to předtím i říkala, ale moc to nevzali), takže mi platili alespoň nájem a někdy i něco málo na jídlo, plus mi pomáhala právě přítelkyně, a to snad všemi způsoby, takže jsem prostě zůstala asi čtyři měsíce doma, většinu času úplně vypnutá antidepresivy, a léčila se.
Znovu jsem najela na kozlík lékařský a znovu fungoval, ale už ne dostatečně. Zase jsem usínala spoustu hodin, ale už jsem věděla, co to znamená, celé noci nespat, takže jsem se toho bála. Vlastně jsem nakonec de facto skončila na tabletkách na spaní, čemuž jsem se tak bránila. Nebyl to záměr, ale ve výsledku jsem si skoro každou noc brala Neurol (dostala jsem ho od psychiatričky na akutní záchvaty paniky, ale i právě na spánek), ale víte, jak jsem psala, že ten spánek po lécích není dostatečně kvalitní? Tak není. Ty první týdny jsem prospala třeba i šestnáct hodin denně a stejně jsem byla neustále unavená. I dnes, když se jím vypnu, tak se ráno necítím dobře.
Postupně jsem se z toho ale dostala, našla si práci, a ta mě popravdě tak vyčerpávala, že jsem večer padla do postele a spala jako dudek, ačkoli nemám tušení, co ten dudek vlastně je. Už tu práci nedělám, momentálně jsem už skoro rok pošťačka (článek o tom někdy bude), ale nachodit denně třeba i deset kilometrů vás vyčerpá snad ještě více než zalévat kytky, tahat těžké bedny a květináče a přesouvat těžké vozíky. Ale to je dobře, alespoň spím a potřebuju se vyčerpat, protože, jak se mi ukázalo, když jsem kvůli covidu byla v karanténě (ano, prodělala jsem si covid, fuj), bez vyčerpání se ty problémy vrátí a já sama nemám dostatek vůle, abych pravidelně cvičila.
Dá se tedy říct, že moje spaní je teď v pořádku, ale dělám pro to spoustu věcí. Chodím spát nejpozději v půl desáté, naprosto výjimečně v deset, protože vstávám před pátou a chci mít alespoň těch sedm hodin spánku. I o víkendu chodím spát před půlnocí. Když používám večer elektroniku, rozsvítím si. Jím nejpozději dvě hodiny před spaním, nebo se o to alespoň snažím. Asi dvě hodiny před spaním také nedělám kreativní/ jinak pro mozek namáhavě věci, třeba jen chatuju, poslouchám písničky, něco velmi jednoduchého si čmárám, nebo si třeba čtu (ideálně papírovou knihu, ale jo, někdy i z mobilu). Už vůbec nepiju alkohol (přestala jsem kvůli antidepresivům, a prostě mi nechybí. I na Silvestra jsem pila jen džus). Nekouřila a nebrala jsem drogy nikdy. Kozlík už nepoužívám, protože jsem ho zase brala až příliš dlouho, ani jiné podpůrné prostředky. Kávu ani jiné nápoje s obsahem kofeinu/teinu nepiju tak po čtvrté odpoledne a večer piju jen bylinkové uklidňující čaje (ale pozor na ně, jsou silnější, než vypadají. Nedávno jsem si dala meduňku, protože jsem na ni měl chuť, a úplně mě vypnula ). Neurol už na spaní nepotřebuju, už ho opravdu beru jen na akutní psychické stavy, které už teď často zvládnu i bez něj, takže ho užívám tak jednou za týden či dva. Snažím se vyhýbat akcím, kvůli kterým bych musela ponocovat. Snažím se nepřecpávat a jíst… no, zdravě bych tomu neříkala, ale minimálně pravidelně a tak, aby mi nescházely žádné živiny. Tak jako tak musím dávat pozor na to, co jím, i z jiných důvodů. A víte co? Vlastně mi to tak vyhovuje.
Lidé mě někdy za tenhle striktní spánkový režim obdivují, ale vlastně nemají za co. Jen se chci vyhnout tomu, co jsem popisovala. Je mi upřímně asi jedno, že mě to omezuje, protože spánek je velmi důležitý, abych zvládala ostatní aspekty svého života. To je nejspíš vše, co jsem chtěla sdělit. Jak jste na tom se spánkem a spánkovým režimem vy?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář