Antiliiny příběhy

 Seděl jsem ve stanu a čekal na muže, až půjde spát. Začínalo mi být špatně z hladu, ale nesnesl bych, kdyby mi znovu vynadal, kdyby po mě křičel, kdyby byl zlý. A nejhorší na tom všem bylo, že to všechno je moje vina. Vážně jsem si myslel, že se mi povede utéct, jenže ten muž nebyl bláhový. Kontroloval každý můj krok, i když to nedával okatě najevo. Pokusil bych se o to znovu, ale momentálně mě sžírala touha po vlídném slovu. Sám pro sebe jsem si povzdechl a zavrtěl se. Přivázal mě k jedné z tyčí stanu, tentokrát už se nesnažil být ohleduplný. Nezasloužil jsem si to.

Slzy se už nedaly zadržet a nedaly se kvůli provazům ani setřít. Možná by bylo nejlepší zkusit jít spát, jenže jsem musel počkat na něj, protože vsedě určitě neusnu. Na druhou stranu mě ale pohlcoval strach, že přijde. Samota mi poskytovala alespoň trochu úlevy. Ta ale teď pominula, ozval se zvuk zipu. Sklopil jsem hlavu a připravil se na to, že si všimne mých slz a že se mi možná bude vysmívat.

„Jyrki," oslovil mě. Neznělo to naštvaně, ale strach se na něj podívat byl příliš silný. „Chceš se najíst se mnou u ohně, nebo tady?" Zaplavila mě panika. Co když odpovím špatně? „Hm, cítil bych se jistěji, kdybys šel se mnou. Roztáhni ruce, ať tě můžu odvázat." Mluvil věcně a to mě neuvěřitelně mátlo. Bylo by lepší, kdyby se otevřeně zlobil.

Poslechl jsem ho a vydechl, když se část lana, která mě držela při tyči, uvolnila. Pak ten konec popadl a prakticky mě vytáhl ven, ale nebyl důvod proti tomu protestovat. Nechal jsem se odvést až k ohni a usadil se vedle něj na teplou deku. Plameny příjemně hřály.

„Vidíš, že je ti tu líp," prohlásil a mně došlo, že se usmívám. Sám sobě jsem vynadal. Bude mi to vyčítat. „Bojíš se mě," konstatoval a upíral na mě zkoumavý pohled.

„Můžu si za to sám," zamumlal jsem.

„Byla to dobrá příležitost," odpověděl pobaveně. Podíval jsem se na něj a on se pousmál. „Ze všech lidí s touhle kletbou, co mi život přihodil do cesty, mi připadáš nejsilnější."

To mě chtě nechtě zaujalo. „Ze všech?"

„Není to poprvý, co se snažím zachránit svoji ženu. Vlastně jsem už to tak trochu vzdal, to, že mi osud přihrál tebe, byla náhoda."

„Proč jste byl v tý budce, když nemáte psy?"

„To je to, co tě ze všeho zajímá?" ušklíbl se. „Mám rád psy."

„To fakt?" neudržel jsem se. „To jste tam šel jenom kvůli tomu, že máte rád psy?" Šlehl po mě vražedným pohledem a mně došlo, že ztratil všechny. Nebylo divu, že se cítil osaměle. „To zní jako něco, co bych udělal i já," pokusil jsem se zachránit situaci. Uvolnil se. „Proč to s těma lidma nedopadlo? Vaše žena se nechtěla vrátit nebo…"

„Nedošli jsme vůbec do Hetky. První z nich, Marco, po cestě umřel. Nebyl stavěný na cestu horami. Snažil jsem se mu přizpůsobit tempo a všechno, ale zachvátila ho horečka." Pokrčil rameny. „Vlastně ani nevím, co se mu přesně stalo, ale možná v tom hrála roli ta kletba."

„Možná," pokrčil jsem rameny.

„Některým, jako byl Timo nebo Lyytia, se povedlo utéct. Upřímně nevím, proč mě ještě nezatkli, ale asi by se to těžko vysvětlovalo bez tý magie. Předposlední byla Darja."

„Nenapadlo mě, že by vůbec mohlo existovat tolik lidí, kteří jsou prokletí a působí to na ně stejným způsobem."

„Já taky ne, dokud jsem je nezačal hledat. Ale asi to dává smysl, protože hodně lidem chybí láska."

Přikývl jsem a konečně se mi povedlo uvolnit. „Jak jste je vůbec našel?" Posmutněl.

„Moje žena mě naučila vnímat magické stopy. Jsou všude kolem nás, akorát je většina lidí neumí vidět nebo to ani nedokáže. Ukázal bych ti to, ale myslím, že s tím, jak jsi vyděšený, by to nešlo."

„Nejsem vyděšenej," namítl jsem. „Teda, ne o moc víc než normálně."

Usmál se na mě, mnohem přátelštěji. „Strašně mi ji připomínáš."

„Vaši ženu?"

Zavrtěl hlavou. „Ne. Poslední holku, která tu byla před tebou, a po který jsem si slíbil, že už to vzdám. Jmenovala se Taimi a…"

„Ne," zaúpěl jsem, protože mi to do sebe zapadlo.

„Co je?"

„Blondýna, asi tak vysoká, jako já, nosívala květinu ve vlasech?" pokusil jsem se vzpomenout si, jak vypadala, když jsem ji našel. „Je z kmene, její přítel se jmenoval Tuivo a…"

„Jo," přerušil mě a potřásl hlavou. „Odkud ji znáš ?"

„Je to teď moje holka," sklopil jsem oči.

Muž sebou trhl a pak se skoro zoufale zasmál. „Mělo mi to dojít, když jsi mluvil o Tuivovi. Ale… ona je pořád naživu? Vždyť… počkej, to ty! Ty jsi ji zachránil!"

Nechtěl jsem to komplikovat, tak mi nezbylo než pokrčit rameny.

„Takže…"

„Je v pohodě. To je všechno, co teď víme," prohlásil jsem. Nechtělo se mi vysvětlovat, jak jsme tu kletbu zastavili, protože to by nedokázal zopakovat. Jeho jediná naděje byla, aby ho jeho žena stále milovala.

„No… pokusila se mě zmrazit. Teda, myslím, že to byl spíš omyl," začal a mě to nutilo namítnout, že to by Taimi nedovolila, ale pak se mi vybavilo, jak byla zpočátku zoufalá a ztracená. „Chtěla utýct a já ji zadržel, podobně jako tebe. A ona byla vyděšená a přenesla na mě svůj mráz." Kývl jsem. Tomu se dalo věřit. „A povedlo se jí to. Ona si asi musí myslet, že mě kompletně zmrazila, ale vlastně mě jen paralyzovala na pár hodin. Příjemný to nebylo."

„Ona žije s tím, že vás zabila?" vydechl jsem.

„Ona o tom s tebou nemluvila?" Zavrtěl jsem hlavou a on se soucitně pousmál. „No, až se zase potkáte, tak jí můžeš říct, že jsem živý. Třeba se jí uleví." Teprve teď mi došlo, že o ní nemluví s žádnou záští, přestože mu ublížila.

„Takže ani s ní jste do Hetky nedošel."

„Ale byli jsme blízko," usmál se. „Měl jsem Taimi rád. Asi nejraději ze všech. Jako jediná se snažila vnímat mě jako člověka. Víš, počítal jsem s tím, že nebudu víc než monstrum, a proto to vlastně bylo hrozně… hřejivý. Ale pro tebe to taky není jenom o tom, že jsem tě unesl, co?"

Pokrčil jsem rameny. „Chováte se ke mně hezky."

„Říkal jsem ti, že ti to nebudu dělat těžší, než to je. Vím, že se po tom útěku bojíš, ale já věděl, že to zkusíš. Otázka byla kdy. Ale byl jsi skvělej. Nebýt Titty a tvý lásky k ní, vyšlo by ti to. Do posledního okamžiku mě nenapadlo, že to uděláš." Zazubil se na mě a já na něj hleděl s otevřenými ústy. On mě vážně chválil za to, že jsem mu skoro překazil plán? Nenechal mě však nad tím dlouze přemýšlet, protože změnil téma. „Takže za to, že jsi celkem v pohodě, může Taimi."

„Taky," odvětil jsem a on se usmál.

„Je dobře, že jste se našli. I kdyby nebylo tý kletby, ona by se utrápila. Milovala…"

„Já vím," vyhrkl jsem, protože se mi nechtělo poslouchat, jak jí Tuivo nedával dost lásky, už ne. „Tohle mi řekla."

„Tak jo," odvětil a natáhl se ke mně. Pomalu mi položil ruku kolem ramen. Nebylo to pohodlné, když mě provazy nutily mít ruce za zády, ale dal mi dost času na to, abych protestoval. Neudělal jsem to, na malý moment proto, že mi bylo dobře, ale pak jsem vycítil šanci. Nebylo mi to příjemné, ne po tom otevřeném rozhovoru, ale nešlo zkrátka nechat Taimi a Tuiva jít za mnou až tak daleko na sever. Mohlo se jim něco stát.

Zavřel jsem oči a vyslal do jeho těla prudkou vlnu mrazu, netuše, co to způsobí. I inspirovala mě k tomu Taimi. Asi o sekundu později mě napadlo, že si rozhodně neodpustím, jestli zemře, ale už bylo pozdě. Místo toho, aby ztuhl, jsem však cítil tuhnutí v končetinách já. Pohltila mě panika, protože takhle mi naposledy bylo, když se mi málem nepovedlo zmrazit Kaunis. Obaloval mě led, ale tentokrát mě jeho objetí děsivě svíralo. Zalapal jsem po dechu.

„Jyrki!" pronikl ke mně laskavý hlas. Blouznil jsem? „Klid, prosím tě. Mysli na Taimi, mysli na něco pěknýho s ní."

Nenapadalo mě, kdo na mě mluví, ale poslechl jsem ho. Myslel jsem na všechny ty momenty, kdy mě chytila za ruku a s úsměvem a vírou mi šeptala, jak bude všechno v pořádku. Myslel jsem na její jemné polibky, které mi dávaly pocit, že jsem v bezpečí. Myslel jsem na všechny její zajímavé myšlenky, které mě nutily uvažovat i o tom, co jsem považoval za samozřejmost. Myslel jsem na její laskavost a na to, že se nebála být ke mně upřímná. Myslel jsem na teplo jejího objetí, a cítil, jak se led rozpouští. Opatrně jsem otevřel oči a uvědomil si, že tady stále sedí onen muž. A že tentokrát se vážně zlobí.

„Ty seš vůl," vynadal mi. „Mohlo tě to zabít."

„Pak byste si musel hledat jinou oběť. Zase," vpálil jsem mu do obličeje.

Pevně semkl rty a vydechl. „Říkal jsem ti, že to teď nemáš dělat. Zabije tě to, jestli budeš zkoušet tu moc používat."

„Ale… proč? A jak jste…"

„Tobě už nic nevysvětlím. Akorát toho využiješ," zavrčel.

Ale vždyť jste říkal, že jste věděl, že se o to pokusím."

„Ale ne takhle! Kurva, Jyrki, ne v momentě, kdy mám pocit, jako bys byl můj syn." Zmateně jsem zamrkal a on se zarazil. Možná to vážně bylo příliš, udělat to v momentě, kdy mi poskytoval blízkost.

„Zachránil jste mě," začal jsem, ale on měl v očích neústupný výraz. Teď jsem to teprve pokazil.

„Potřebuju tě." Pak se pousmál, ale byl to chladný úsměv. „Úplně jsme zapomněli na to, že jsme se chtěli najíst." Pokývl jsem a můj žaludek se jako na povel ozval. „Nejprv psi. Radši to udělám já." Vzal konec provazu a začal ho obtáčet kolem nejbližšího stromu.

Bylo mi ze sebe samotného špatně. Taimi by to v té chvíli neudělala, a ona mu dost možná opravdu nechtěla ublížit. Já ano. Nebylo by lepší se zkrátka vykašlat na to, co bude, vykašlat se na to, že poputujeme daleko, a zkrátka spolupracovat? Přál jsem si, aby byl na mě milý, aby bylo všechno v pořádku, jak sliboval. On mě nechá vrátit se, vždyť říkal, že se setkám s Tuivem. A pokud lhal, tak mi to bylo pro ten moment jedno, protože jsem potřeboval, aby byl laskavý. „Omlouvám se," zkusil jsem udělat první krok k tomu, aby to bylo zase lepší.

Překvapeně se ke mně otočil. „Jo. K tomu, co se stalo, já cítil, co děláš. Magický proudy, však víš. Ale taky vím, že jsi ještě moc slabý. Obrátilo se to prostě proti tobě a možná… možná po tom, cos udělal, už nikdy nebudeš moct v takovým měřítku používat tu magii. Prostě to nezkoušej, kvůli sobě."

Přikývl jsem, ale pak mě něco zarazilo. „Co kdybyste se spletl a nebyl bych tak slabý?"

„Stejně bych tě nepustil včas. Zapomeneme na to. Aspoň jsi dostal lekci přímo od svý magie a už to neuděláš." Zavrtěl jsem hlavou a on se konečně pustil do přípravy jídla pro psy i pro nás.