Auri (1. intermezzo)
Moje budoucí já,
Jo jo, to jsem já, ten cvok, který píše dopisy sama sobě, protože proč ne. Ani nevím, jak mě to napadlo, protože normální lidi si přece vedou deník, ale napadlo mě, že by mohla být sranda si napsat vzkazy, zalepit do obálky, a pak si to za pár let přečíst. No, a taky se potřebuju vykecat někomu, kdo mi nebude radit nebo mě soudit.
Auri
Příspěvky
Dvacátý druhý dopis
25. 7. 2021
Já: Cítím se jak hysterka.
Joni: Nejsi. Jenom máš pud sebezáchovy. Já myslím, že Tuivo to bere jinak kvůli tomu, odkud je.
Já: Počkej, ty víš, odkud je?
Joni: Kéž by. Ale mám jednu teorii.
Já: Stejnou jako Yl? O tý sektě?
Joni: Ne. Já myslím, že je z jednoho z těch horských kmenů.
Já: Ale… to je blbost. To by nám hned nerozuměl. Však sám říkal, že nás poznal chvilku po tom, co tu přišel. A byl by asi… ještě víc jiný.
Joni: Já vím, ale nechce se mi věřit, že by byl z nějaký sekty.
Já: A čím to popřeš?
Joni: Já…. Já nevím. Ale nechtěl jsem tohle probírat, jenom prostě… asi mu máloco přijde dost divný.
Já: Chceš tím říct, že má víc pochopení pro jinej styl života než já. Díky, narážky na to, že jsem xenofobní, už jsem si vyslechla.
Joni: I tak se to dá říct, ale nemyslím to zle. Jenom že je to pochopitelný. Hele, můžu tě pozvat na pečený brambory?
Ukázal na stánek před náma. Nechala jsem se pozvat. Byl hodnej, zaplatil za mě, i když nemusel, a povídali jsme si prostě o všem, tak jako kdysi. Věděla jsem, že se to zase posere, že tohle nevydrží, ale dneska mi bylo fajn a chtěla jsem si ten pocit udržet.
Dvacátý první dopis
25. 7. 2021
Tuivo: Přeskočilo ti?
Já: Mně? Přeskočilo tobě? Ten chlap byl děsivej!
Tuivo: Auri, u všech… Je z Aletasa!
Já: Ale je děsivej! Všichni z tý osady jsou děsiví. Všiml sis, jak na nás zírali?
Tuivo: Jasně že jo. Jsme cizinci.
Já: Bylo to hrozný!
Tuivo: Auri, přiznej si to, prostě je odsuzuješ jenom za to, jak žijou.
Já: A ty se divíš? Jsou to primitivové! Každý normální člověk žije ve městě! Vždyť mi mohl ublížit, a ty jsi mě tam s ním chtěl nechat!
Tuivo: Víš, tyhle hory skrývají víc, než si myslíš. Neexistuje jediný správný způsob života, to, že si někdo vybral ten jiný, neznamená, že je špatný člověk.
Já: A zase ty blbý kecy!
Tuivo: Takže jsme tu jeli zbytečně?
Já: Nechápu, že jsi mě chtěl tam nechat.
Tuivo: Kurva, Auri, věděla jsi, že jedeme do osady. Ten chlap je úplně v pohodě. Vraťme se tam a…
Já: Ne. Ani náhodou. Jedeme zpátky.
Dvacátý dopis
25. 7. 2021
Tuivo: Ty, Auri, ještě hledáš nějakýho instruktora?
Já: Už jsem to vzdala. Prostě na to nemám.
Tuivo: Hele, Ilma i Yö šly prostě po vítězství, i když každá jinak, ale když jsme s Jyrkim naposled byli v horách, jeden chlápek po nás chtěl, abysme ho převezli do nejbližší osady. Cestou nám vyprávěl, že prý kdysi závodil, a že se pak odstěhoval za klidem z Aletasa…
Já: On se odstěhoval do osady?
Tuivo: Jo, oni na něho furt koukají skrz prsty, protože je cizinec, ale jemu to moc nevadí, alespoň to tak říkal. Každopádně ale prý učí nějaké mladé lidi tam od nich. A nabídl mi to taky, než zjistil, že to umím. Takže myslím, že kdybych tě k němu někdy zavedl, tak by to mohlo vyjít. Bude na tebe mít trpělivost. A byl fakt hrozně hodnej.
Já: Já nevím. Lidí z osad se bojím.
Tuivo: Oni se tě bojí taky. Je v pohodě, přísahám. Myslel jsem, že budeš mít větší radost.
Devatenáctý dopis
25. 7. 2021
Joni: Myslel jsem, že tohle má být jenom náš sraz.
Yl: No, jak je vidno, tak jsi to taky nedodržel.
Joni: Ale… tohle je něco jinýho. Tyyne je moje holka.
Já: Jo, a Asta taky přijde. Je to přece můj kluk. Nebo ty můžeš, a já ne?
Joni: No… já myslel, že nás jako pozíváte oba.
Yl: Taky jsem pozval jenom Auri a ne Auri a Astu. Nejseš jedinej, kdo tu někoho má.
Osmnáctý dopis
25. 7. 2021
Moje budoucí já,
uběhly dva roky od posledního zápisu. Myslela jsem si, že už další dopis nikdy nenapíšu, že mě to chytilo jenom na chvilku, ale zjistila jsem, že mi to chybí. Začali jsme spolu s Astou bydlet. Je fajn. A hlavně do mě už matka nerýpe, že bych si měla konečně někoho pořádnýho najít. Nemám si na co stěžovat. Jedině by mohl míň chodit do hospody a víc mi doma pomáhat.
Nechápu, co se stalo. Ze začátku mi normálně pomáhal, uklízeli jsme spolu, vařili jsme spolu, a bylo to fajn. Vždycky jsme se u toho dobře bavili, společně vtipkovali a prostě to bylo celé hrozně fajn. Ani mi nepřišlo, že bych se do něčeho nutila, prostě jsme to dělali automaticky, a on byl hrozně hodnej. Ale po pár měsících se to nějak začalo kazit.
Párkrát jsem mu řekla, že si to radši udělám sama, protože mě nasralo, jak dával pořád ještě částečně špinavé talíře do linky, nebo když po jeho vytírání všude zůstala spousta prachu. Taky jsem mu párkrát řekla, že nemusí nic dělat, když jsem viděla, že měl v práci těžký den. On si z toho všeho ale nějak vydedukoval, že mi nemusí pomáhat vůbec. Napadlo mě to s ním probrat, ale pak jsem se na to vykašlala. Přece jenom, asi to tak mělo být. Bylo to přirozené. Muž chodil do práce a žena se starala o domácnost. Jo, sice jsem technicky vzato pracovala taky, ale vyvrhování a zpracovávání ryb nemohlo být tak náročné jako vyuka lyžování pro děti. Určitě to nebylo tak náročné, a nedivila jsem se, že je Asta po celým dni na svahu unavenej.
Někdy jsem ale byla unavená i já, a jeho to nezajímalo. Jednou po mě dokonce křičel, když neměl včas připravenou večeři. Teplou večeři, podotýkám. S nostalgií jsem vzpomínala na ty dny, kdy jsme spolu ještě normálně chodili, pojídali uprostřed noci jídla z rychlýho občerstvení a přišlo nám to fajn. Jenže teď bylo všechno jinak. Musela jsem se změnit. Musela jsem se stát správnou ženou, tak jako se on stal správným mužem.
Sedmnáctý dopis
25. 7. 2021
Yö: Nemáš to v sobě.
Já: Co? Co v sobě nemám?
Zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, co řekne.
Yö (s povzdechem): Vzali tě jako dočasnou součást smečky, jsou zvyklí, že se u nich lidi střídaj jak na běžícím páse, problém je, že tě vzali jako ten poslední článek. A ty musíš být vůdce. Cítí z tebe strach a nejistotu, a když nejsi schopná to potlačit, nikdy je takhle víst nedokážeš. Oblíbili si tě, to jo, ale nebudou tě úplně poslouchat.
Já: A jak toho mám docílit?
Yö: Hele, Auri, myslela jsem si to, ale chtěla jsem to s tebou zkusit. Nemáš na to, prostě se… musíš věnovat něčemu jinýmu. Stejně bys nikdy nebyla dobrá závodnice.
Já: Kdybych měla jednu stálou smečku, třeba několik let…
Yö: Ani tak. Hrozně to jde z tebe cítit, že vlastně nevíš, co děláš, a že je jedno, kolik se toho naučíš, stejně si nebudeš pořád jistá. Nechceš zkusit něco jinýho? Třeba se o ty psy starej v boudách, kde je lidi dávaj, když je zrovna nechtěj, nebo je někomu hlídej, nebo třeba jezdi s nějakým kamarádem na vyjížďky a pomáhej mu třeba s těma popruhama nebo celkově s péčí o psy, ale závodění pro tebe fakt není. Nebo… i kdybys to dokázala, já na tohle fakt nemám trpělivost.
Šestnáctý dopis
25. 7. 2021
Asta: Nepůjdeme pak ke mně domů?
Já: Promiň, ale nemám pocit, že… je čas pokročit na další metu.
Asta: Prosím tě, takhle to vůbec nemyslím. Jenom mi začíná být trochu zima. Ale můžem jít do nějaké kavárny nebo tak.
Já: Fakt… to tak nemyslíš?
Asta: Ty mi nevěříš, viď?
Já: Já nevím. Občas se chováš tak hezky a pozorně, a občas… občas mám pocit, že mě odkopneš, až ti dovolím všechno, co chceš.
Asta: Auri, kdyby to tak bylo, najdu si holku, se kterou to bude jednodušší, fakt. Nějak mě neláká tě dobývat, prostě tě mám jenom rád. A i kdybys mi tady teď řekla, že chceš být jenom kamarádka, tak bych se s tebou bavil dál, protože… protože mi na tobě prostě záleží.
Já: Fakt?
Asta: Fakt. Došlo mi to, když ses nám vyhýbala. Pořád jsem na tebe myslel a chtěl jsem prostě… jenom být s tebou.
Já: Tak pojď.
Asta: Kam?
Já: Přece k tobě.
Asta (s obrovským úsměvem): Tak super.
Patnáctý dopis
8. 7. 2021
Tuivo: Říkala jsi, že se chceš naučit víst spřežení.
Já: No… jo, ale neodpověděl jsi…
Tuivo: Tak jsem to nadhodil před Yö, tou zelenovlasou, co minule vyhrála závody…
Já:Vím, kdo je Yö. Počkej, to jsi stihl kdy? Vůbec s ní mluvit…
Tuivo: Potkali jsme se u zápisů na další závody, já tam teď pomáhám, a chvilku jsme kecali. Řekl jsem jí, že mám kamarádku, která by se to chtěla naučit, ani jsem tím nic nesledoval, a ona se hned sama navrhla, že tě může učit. Když jsem nadhodil, že jde o tebe, byla ještě nadšenější.
Já: Počkej, to fakt?
Tuivo: Jo, fakt. Dala mi, vlastně tobě, na sebe číslo. Pak ti ho napíšu do SMSky.
Já: Však musí mít spoustu práce s tréninky a tak.
Tuivo: No, očividně je z té možnosti nadšená. Jestli ti teda nevadí, že není přímo instruktorka.
Já: Ne, sakra, to… to vůbec! Jejda, to je tak úžasný! Díky, Tuivo!
Tuivo: Jo. Není za co, není to moje zásluha.
Čtrnáctý dopis
8. 7. 2021
Já: Tak fajn. Ale ještě jde i… o nás. Víš, jak jsi třeba kdysi říkal, že se nemám o samotě bavit s kluky…
Asta: Nechal jsem si to projít hlavou. Není to tvoje chyba, ale moje. Prostě žárlím a nemůžu se toho zbavit, i když ti vlastně věřím, že bys mě nepodvedla nebo něco.
Já: Fakt?
Asta: Jo, fakt. Tak pojď se mnou někdy někam. Klidně zase do parku. Na restaurace, kino a tak moc nejseš, co?
Já: Ne, to je v pohodě, spíš jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsi mě tam vzal jenom proto, že se to tak dělá.
Asta: Taky že jsi měla pravdu. Proto říkám, ať jdeme do parku.
Já: Divím se, že tě ještě baví se o mě snažit.
Asta (se smíchem): Právě proto, že to s tebou není vůbec jednoduchý, mě to baví. Jinak jseš v pohodě, Auri? Přijdeš mi poslední dobou i nějaká smutná.
Já: Trochu jsem. Já nevím… nevím proč, prostě mám pocit, že jde všechno do sraček.
Asta: Tak ten pocit změníme. Co bys řekla, na to, že se setkáme za týden ve dvě v parku?
Já: Pracuju do čtyř.
Asta: Aha, jo, tak tě vyzvednu v práci, až skončíš?
Já: Tak jo.
Třináctý dopis
8. 7. 2021
Já: Joni, čau!
Joni: Jejda, Auri, ahoj! Prosím tě, kde tu mají čaje? Tyyne je nemocná a chce nějaký koupit.
Já: Jsi ve špatný uličce, pojď za mnou. Co jí vůbec je?
Joni: Je akorát nachlazená, doufám.
Já: No… ráda tě zase vidím… takhle. Víš, myslím samotnýho. Musíme zase někdy vyrazit ven jenom my dva. Jako kdysi.
Joni: Víš, myslím, že se toho od tý doby hodně změnilo. Hele, kterej čaj mám vzít?
Já: Co já vím, třeba tenhle, píšou tu, že je přímo na nachlazení. Jak to myslíš, že se hodně změnilo? Tyyne nechce, abysme se spolu vídali sami?
Joni: To spíš nechce Asta, nemyslíš? Ale ne, spíš prostě… pochybuju, že si ještě máme co říct. Změnila ses.
Já (už naštvaně): Debile. To ty ses změnil, to je samý Tyyne sem, Tyyne tam. Chováš se jako ona, jsi na nás bezdůvodně hnusnej a vůbec všechno.
Joni: Myslíš, že jsem si nevšiml toho, o co ti jde? S Astou ti to nefunguje, tak se snažíš mě sbalit, ale máš smůlu, protože…
Já: Ty seš fakt kretén. Jsme kamarádi a tak to taky zůstane.
Joni: Stejně si za to můžeš sama. Skoro nikam s náma už nechodíš, a když jo, tak se tváříš kysele a otráveně.
Já: To protože se chováte debilně. Vždycky to tak nebývalo. Vždycky jste jenom nepomlouvali pomalu celý město, neožírali se tak, že se další den málem nepostavíte na nohy, a vůbec, doprdele, fet? To jste fakt klesli tak hluboko?