Auri (1. intermezzo)
Moje budoucí já,
Jo jo, to jsem já, ten cvok, který píše dopisy sama sobě, protože proč ne. Ani nevím, jak mě to napadlo, protože normální lidi si přece vedou deník, ale napadlo mě, že by mohla být sranda si napsat vzkazy, zalepit do obálky, a pak si to za pár let přečíst. No, a taky se potřebuju vykecat někomu, kdo mi nebude radit nebo mě soudit.
Auri
Příspěvky
Třicátý druhý dopis
4. 8. 2021
Moje budoucí já,
uběhlo přes rok od minulýho zápisu. Nějak se asi bojím, že tyhle dopisy Asta najde a dozví se pravdu, a taky mě prostě strašně mrzí, co jsem tehdy s Jonim provedla a málem se připravila o šanci na šťastný život, a mrzí mě, jak nadšeně jsem o Jonim psala. Nemám sílu se na ty papíry podívat. Ale stalo se několik věcí, které si prostě musím zapsat.
Třicátý první dopis
4. 8. 2021
Asta: Vyber si. Buďto oni, nebo já.
Já: Si děláš srandu nebo co?
Asta: Směju se snad?
Já: Jsi naštvanej. Promluvíme si o tom jindy.
Asta: Aha, takže sis vybrala je.
Já: Debile! Nevybrala jsem si nikoho, protože já si doprdele vybírat nechci! Všichni jste pro mě hrozně důležití.
Asta: Hlavně Joni, co? Myslíš na něho, stýská se ti po něm? Představuješ si ho místo mě, když se líbáme?
Až na to poslední měl pravdu. Stiskla jsem k sobě čelisti. Možná měl pravdu, možná jsem neměla právo se s nimi bavit, když jsem s nima měla hlubší vztah než Asta, možná bych se mu prostě měla přizpůsobit, aby to fungovalo. Pomalu jsem přikývla.
Třicátý dopis
3. 8. 2021
Já: N-ne. Já… já jsem líbala i někoho jiného.
Asta (po dlouhém mlčení): Kdy?
Já: Předevčírem. Ta kamarádka z dětství neexistuje.
Asta (trochu zahněvaně, ale ne tolik, jako bych čekala): Myslel jsem si to, ale nechtěl jsem tě neprávem obvinit, doprdele. Znám ho?
Já: To je v podstatě jedno, nechci, abys mu ublížil nebo…
Asta (vykřikl): Kurva, řekni mi to!
Já: Joni. Promiň. Nech mě…
Asta: Ten hajzl!
Já: Hej. Poslouchej mě. Jenom mě nech to vysvětlit, ok?
Asta: Co na tom chceš vysvětlovat?!
Já (mluvila jsem hrozně rychle, aby mě nepřerušil): Ty víš, že se známe odmala. Vždycky jsme si hodně rozuměli. A on mě prostě začal balit, a já jsem se s ním cítila tak dobře a prostě… Promiň.
Asta: Ty seš fakt kurva.
Já: Jo, já vím.
Dvacátý devátý dopis
3. 8. 2021
Joni: Jo, Auri, miluju tě, jenže… Víš co, máš pravdu. Kašleme na to, ale v jiným smyslu. Já prostě… i pro mě je náš vztah hrozně těžký, a bude lepší, když to ukončíme.
Já: Joni…
Joni: Ne, já… já to tak chci. Tyyne nic říkat nebudu, ale jestli to chceš říct Astovi, tak to klidně celý sveď na mě. Já… vlastně stejně nevím, jestli se s ním chci bavit.
Já: Joni, doprdele, ale ty za nic nemůžeš.
Joni: On neví, jak to celý bylo. Klidně mu řekni, že to byl krátký románek nebo že jsme se spolu vyspali, je mi to fakt jedno.
Dvacátý osmý dopis
2. 8. 2021
Yl: Mám na tebe asi půlhoďku. Tak povídej.
Já: No… Dostala jsem se do dost blbý situace.
Yl: Chceš půjčit peníze?
Já: Co? Ne ne, o tohle vůbec nejde. Já myslím ohledně vztahů.
Yl: Tak ses zamilovala do někoho dalšího?
Já: Vlastně se to tak dá říct.
Yl: Nevím, co chceš slyšet. Musíš se rozhodnout, jestli ho miluješ víc než Astu, jestli to není jen chvilkový pobláznění, bla bla bla…
Já: No, táhneme to spolu už půl roku.
Yl: Předpokládám, že Asta to neví, ale ví to ten kluk, že jsi zadaná?
Já: Jasně. Ylermi, je to… Je to Joni.
Dvacátý sedmý dopis
2. 8. 2021
Vedl mě kus podél břehu, až jsme zastavili u docela opečovávaného dřevěného mola. Vstoupil na něj a pokývl na mě. Přestože jsem ničemu nerozuměla, následovala jsem ho. Když už nic, šel odsud vidět hezkej východ slunce. Zastavil se až na samotném okraji a upřel pohled na horizont. Přitiskla jsem se k němu a napodobila ho.
Joni: Připadá ti to romantický, že?
Já: No… jo? Proč…
Joni: To by tak přišlo asi každýmu.
Já: Tobě snad ne?
Joni (s povzdechem): Kdybych nevěděl, že se tady utopila moje první holka, tak asi jo.
Dvacátý šestý dopis
1. 8. 2021
Joni: Fajn, jak chceš. Hele… já to takhle s Tyyne nechtěl. Chtěl jsem, abysme si byli rovní a vzájemně se na všem domluvili a tak. Jenže to prostě nešlo, často jsme se hádali, a tak jsem se jí začal přizpůsobovat, a to ode mě byla blbost. Nebyl jsem takhle ani trochu šťastnej, jenom mi to nedocházelo. A já se bojím, že někde uvnitř nejseš šťastná ani ty… a prostě mi nějak přišlo, že spolu bysme byli, že by to fungovalo, protože jako kamarádi jsme se dokázali domluvit vždycky, a aspoň mně přijde, že ani jeden z nás tomu druhému nerozkazuje nebo tak.
Já: Jako jo, ale… zaprvý, já prostě Astu nemůžu opustit. Rozložilo by to patu už úplně, a taky by mě matka zabila.
Joni: Nikdy jsi moc nemluvila o svý matce. Vím, že spolu úplně dokonale nevycházíte, ale proč by tě zabila?
Já: Protože podle ní je Asta dokonalej chlap. Přesně takovýho ke mně vždycky chtěla. Zatímco ty… nejsi.
Joni: Tak proto… chápu, jestli tě k tomu vždycky vedla. No, ale říkala jsi zaprvý. Zadruhý je co?
Já: Že…
Dvacátý pátý dopis
1. 8. 2021
Já (tiše): Ahoj, Joni.
Joni: Auri, copak se děje?
Já: Já… Víš, řekla jsem Astovi, co ke mně cítíš.
Joni: Proč jsi mu to…
Já: Mám hovor na hlasitý odposlech. Chce slyšet, jak tě odmítnu.
Joni: Kámo, dochází ti, že by mi to klidně mohla říct, i kdyby se mnou něco měla?
Já: Nepomáháš.
Joni: No, tak mě znovu pošli do háje, ať už to máme za sebou.
Já: Ehm… posílám tě do háje, Joni.
Joni: Super. Můžu to už položit?
Já: Asi jo?
Joni: Ok.
Já: Hele, Joni… drž se.
Joni (dost chladně): Měj se, Auri. (Zavěsil.)
Dvacátý čtvrtý dopis
25. 7. 2021
To bylo tak. Prostě jsme s Jonim normálně kecali, už ani nevím o čem, ale on najednou z nějakýho důvodu zpomalil. Nic jsem nenamítala, on nikdy nezpomaloval bez důvodu, takže jsem se jenom trochu naklonila, abych viděla přes něj. Je nutný teda zmínit, že to bylo někdy ve středu polární noci, takže jsem toho moc neviděla. Stejně jsem si ale všimla jakési siluety. Kdyby Joni nezpomalil, tak bych neviděla mávání a poskakování toho člověka, protože byla tma, že. Taky ho mohlo napadnout zapálit nějaký oheň. Každopádně jsme dojeli až k němu. Celý se třásl. Natáhla jsem k němu ruku, abych ho ozdravila. Slabě mi ji stiskl. Až pak jsem si ho prohlédla. Byl to tmavovlasý kluk asi v našem věku, nebylo na něm nic zajímavýho.
Já: Jsem Auri. Co tady sakra děláš?
On: Byl… byl jsem hlouběji v horách, na skútru. Ale oni mi ho ukradli.
Joni: Zadrž, kdo oni?
On: Turisti. Nevím teda, co tam dělali, určitě si někde přečetli, že nemají chodit hluboko do hor sami, ale co už. Potřeboval jsem se… no, vyčůrat, a prostě se od toho skútru vzdálil. Jako všiml jsem si, že si ho prohlížejí, ale myslel jsem si, že se jim prostě líbí. Ale že ho vezmou…
Já: Někteří turisti jsou v tomhle fakt děsní. Myslí si, že když jsou v cizí zemi, můžou si dovolit všechno.
Joni: No, to je teď ale jedno. Musíme tě dostat dolů. Problém je v tom, že na můj skútr se vlezou sotva dva lidi.
Dvacátý třetí dopis
25. 7. 2021
Já: Co Tyyne, jí nevadilo, že jsi se mnou?
Joni: No, víš, to je tak nějak ta věc, kvůli který jsem tě pozval.
Já: Aha, chceš se s něčím svěřit nebo tak?
Joni: No, trochu.
Já: Tak do toho.
Já: Rozešli jsme se.